Legenda o Bílé Paní
Legenda o Bílé Paní
bp_05_sen_znaveneho_jezdce
Dívenčin snoubenec, ten horkokrevný mladíček stíhá Černého Rytíře
s urputnou vytrvalostí, ale přijíždí pozdě, brány temného, opevněného hradu jsou už zavřeny.
Možnost je jen jedna, bude muset hrad dobýt!
Pozn: Černý hrad (sídlo Černého Rytíře) je latinsky Arbor Obscurus
foto: André Pilon
foto: Anonym | úprava Terezka
Jezdec se ocitá na krásné sluncem prosvícené louce,
ve vzduchu je cítit jaro. U jeho nohou sedí hlouček dívenek, pletou věnečky a jako krásná hudba zní jejich švitoření a smích.
Rád by se jich něco zeptal ale nikdo ho neslyší, nikdo ho nevidí.
Milenci
V háječku o pár kroků dál
rozezněl větve stomů zpěv ptáků a šepot milenců.
Neví proč je tady, ale je tu tak krásně, tak proč nezůstat.
Sen znaveného jezdce
kapitola pátá
Náhle se nad rozzářenou loukou stáhly mraky a poplašený křik ptáků ve větvích věští jen utrpení a neštěstí.
Je válka; Černý Rytíř přijel rabovat sousední zemi.
Kadeře krásné dívenky už nerozčechrává jarní
vánek, ale rvou je prudké nárazy větru. Vlasy jsou slepeny prachem cesty, ale dívenka už nic nevnímá, je unášena z vřavy boje obávaným Černým Rytířem.
Po lesní pěšině vidí přicházet
dvě postavy, ony ale nejdou, vznášejí se, vznášejí se štěstím.
Jsou tak mladí, krásní
a tak ponořeni sami do sebe.
Čistota jejich citu
ho dojímá k slzám.
Dívka prošla tak blízko něho,
že ucítil na rameni dotek
jejích rozevlátých kadeří.
Ještě, že je neviditelný,
její průvodce se totiž
zdál být horkokrevným
a ochotným kdykoli
položit svůj život za čest
své vyvolené.
Únos
V