Jezdec se ocitá na krásné sluncem prosvícené louce,

ve vzduchu je cítit jaro.  U jeho nohou sedí hlouček dívenek, pletou věnečky a jako krásná hudba zní jejich švitoření a smích.

Rád by se jich něco zeptal ale nikdo ho neslyší, nikdo ho nevidí.


Milenci


      V háječku o pár kroků dál

rozezněl větve stomů zpěv ptáků a šepot milenců.

Neví proč je tady, ale je tu tak krásně, tak proč nezůstat.

    Náhle se nad  rozzářenou loukou stáhly mraky a poplašený křik ptáků ve větvích věští jen utrpení a neštěstí. 

Je válka; Černý Rytíř přijel rabovat sousední zemi. 

   

    Kadeře krásné dívenky už nerozčechrává jarní

vánek, ale rvou je prudké nárazy větru. Vlasy jsou slepeny prachem cesty, ale dívenka už nic nevnímá, je unášena z vřavy boje obávaným Černým Rytířem.

 Po lesní pěšině vidí přicházet

dvě postavy, ony ale nejdou,  vznášejí se, vznášejí se štěstím.

Jsou tak mladí, krásní

a tak ponořeni sami do sebe.

Čistota jejich citu

ho dojímá k slzám.  

Dívka prošla  tak blízko něho,

že ucítil na rameni dotek

jejích rozevlátých kadeří.


Ještě, že je neviditelný,  

její průvodce se totiž

zdál  být  horkokrevným

a ochotným kdykoli

položit svůj život  za čest  

své  vyvolené.

Únos

V

<<<

>>>