TISÍC ORČÍCH KŮŽÍ

KRÁLOVNA

Bolestivě se probrala z neklidného spánku, byla mrazivá říjnová noc, zimomřivě vyklouzla

z postele a přehodila přes sebe splývavý plášť z hnědé veverčí kožešiny, narychlo si obula vysoké jezdecké boty. Věrný afghánský chrt stočený u nohou postele se instinktivně protáhl

a bez jediného královnina náznaku byl okamžitě připraven následovat svou paní.

Královna brala schody příkrého točitého schodiště po dvou, v kamenné věži bydlela od smrti manžela, velitel posádky to považoval za nutné opatření, všichni se o královnin život báli.

Běžela rychle a přesto neslyšně, jako by se na kamenných schodech vznášela,

rozrazila bytelné okované dveře a vyběhla na spojovací můstek, staré dřevo jen zapraštělo

a královna se vmžiku ocitla na hradbách.

Tušila, že jí stráž odpoví, že se nic zvláštního nestalo a ať jde klidně spát, ale chrt divně zakňučel, obloha byla zlověstná a ve vzduch se vznášela sotva znatelná vůně vydělané zvířecí kůže. Královna se rozechvěla.

    „Je tu chladno má paní, běžte ještě noci ukrást trošku spánku, nikdo neví co nás zítra čeká.” Královna to ale věděla.

Jednoho večera

BYL TO PROSTĚ ANDĚL

Duše zemřelého kapitána procitla v těle krásné dívky,

alespoň se tak domnívala. Byl to divný pocit být lehounký jako vánek, mít štíhlý pas a při chůzi po prachových kobercích - nebo to byly peřiny? - se sotva dotýkat země. Kapitán se slyšel promluvit a nestačil se divit, jeho zvučný nezaměnitelný baryton se proměnil v křišťálový soprán a co bylo nejpodivnější, vůbec se těmto zásadním změnám nebránil, byl klidný

a smířený, cítil jen nekonečný klid a mír.

Když se však osmělil a poprvé se podíval dívčinýma očima pochopil, že nekráčí po pevné zemi a dívka, že není dívkou... ale ani jinochem... ocitl se v těle anděla.

Náhle se k němu přiblížila jiná bytost, byl to také anděl, jen poněkud starší.

    „Máš chuť povídat o svém osudu? Ostatní andělé se vždy těší na příběhy čerstvých duší.”

    „Ano, asi ano.”

A tak, jal se anděl nezúčastněně bez náznaku emocí zpívat kapitánův příběh svým líbezným hlasem, žádnou zlobu, smutek, zoufalství ani žehrání na nespravedlivý osud do svého hlasu nenechal proniknout.